Vítězná bitva táborů u Poříčí nad Sázavou, jež se odehrála v noci z 19. na 20. května 1420, má své důležité místo v rekonstrukci tažení táborských houfů na pomoc Praze, ohrožené Zikmundem. Není bez významu ani z hlediska vojensko-technického, neboť je dalším svědectvím použití husitských bojových vozů.
O vlastním průběhu bitvy u Poříčí jsme prameny informováni jen velice spoře, přesto však lze z konfrontace zpráv kronikářů s topografickou situací zasadit bitvu aspoň v hlavních rysech do rámce terénu. Víme bezpečně, že táboři táhli z Benešova, který vypálili, ke vsi Poříčí a zde přebrodili Sázavu. Sledovali tedy trasu starého, důležitého komunikačního spoje, tzv. stezku Vitorazskou, či Českou, která v tomto úseku směřovala z Benešova k Poříčí a odtud přes Nespeky ku Praze. Tehdejší ves Poříčí s kostelem sv. Havla a s tvrzí se rozkládala na levém břehu Sázavy, při ústí Konopišťského potoka. Dále od řeky na malé vyvýšenině (282 m nadmořské výšky), kolem kostela sv. Petra, byla další ves Balkovice. Brod přes řeku byl asi 100 m proti proudu od dnešního mostu, postaveného v letech 1849 – 1850 na Linecké či Budějovické silnici, sledující jen s drobnými změnami směr staré zemské stezky.
Podle informace Vavřince z Březové se táboři „položili na polích u vody a zamýšleli tam přenocovat“. To znamená, že zaujali pozice na pravém břehu Sázavy, na rozlehlé nížině (263 m nadm. výšky) vytvořené širokým ohybem řeky. Lze předpokládat, že nevěděli o nepřátelích blížících se od Prahy a od Kutné Hory a zřejmě se chránili jen před případným útokem od Benešova, proto přešli na pravý břeh a byli tak od Benešova chráněni řekou, zatímco z ostatních stran byli velmi snadno napadnutelní a to v nížině ve velmi nepříznivé pozici. Starý kolegiát1 informuje o tom, že se obhájci benešovského kláštera Hanuš Polenský se čtyřmi sty jezdci ubránili táborskému útoku. To by znamenalo, že táboři mohli očekávat ze směru od Benešova napadení, proto asi zůstali hned u řeky, aby hlídali brod přes Sázavou a znemožnili nepříteli přechod řeky.
Zatím se přiblížily tři početné oddíly královských. Od Prahy, tj. ve směru od Ládví k Nespekům, přitáhli jízdní, v počtu asi 1 600, z posádek Pražského hradu a Vyšehradu, vedení Václavem z Dubé. Petr Konopišťský se svými lidmi se přiblížil zezadu, od Benešova. A po proudu Sázavy, od Kutné Hory přes sázavský klášter, táhl velký oddíl (mluví se o 10 000 ozbrojenců), součást křižácké armády, vedený Jankem z chotěmi, italským válečníkem Pipou z Ozory a kutnohorským rychtářem Václavem Dolinským. Nepochybně byly oddíly z Prahy i z Kutné Hory vyslány proto, aby zabránily spojení táborů s Prahou. Již na pochodu je pravděpodobně zastihli poslové z Benešova, vypáleného tábory, kteří upřesnili polohu táborského přesunu a přivedli královské k Poříčí. Že by obránci Benešova včas informovali posádky v Praze i Zikmundobu hotovost v Kutné Hoře o postupu táborského oddílu, jak naznačuje Šmahel2, je považováno za vyloučené vzhledem ke vzdálenostem a krátkosti času.
Táboři se tedy museli vyrovnat s přesilou nepřátel. O síle táborských oddílů podávají prameny zprávy silně odlišné. Starý kolegiát udává 9 000 lidí, rukopis Sa Starých letopisů mluví jen o 3 000. Pekař3 se drží této druhé zprávy, zatímco Macek4 se přiklání k počtu udávanému Starým kolegiátem. Podle mého názoru je Mackovo zdůvodnění pravděpodobnější. Macek totiž argumentuje skutečností, že šlo o spojené čtyři houfy, nadto s ženami a dětmi. A posádka, která byla v Táboře ponechána, byla zřejmě početně dosti slabá, jestliže Mikuláš z Husi jí musel jet z Prahy na pomoc, když byl Tábor v nebezpečí. V každém případě však bylo táborské ležení u Poříčí vážně ohroženo, neboť útok početné těžké jízdy v rovinném terénu mohl mít zdrcující následky. Táborské vojsko se proto pokusilo o přesun.
Jejich hlídky zpozorovali blížícího se nepřítele a tak, ač byl již večer, dal Žižka rozkaz k pochodu pod záštitou bojových vozů. Zezadu ohrožovali táborské bojovníky lidé Petra Konopišťského, kterým těžko mohli zabránit v přebrodění Sázavy, když od Prahy se již blížili královští jízdní. Navíc se na východní straně objevily oddíly křižáků. Terén skrýval možnost obrany v pahorkatině na sever od ležení. Pochybuji, že by však táboři včas dosáhli kopců u vsi Městečka (302 m nadm. výšky), protože právě odtud se blížila jízda z Prahy. Nejbližším místem výhodným k obraně byly nejspíše pahorky v severozápadním směru, vzdálené od brodu sotva 1 km cesty. Tam se pravděpodobně táboři přesunuli, využívajíce výhod kopcovitého terénu, plného srázných údolíček, spádů i lesíků, znemožňujícího rozvinutí útoku jízdy. Na terénní možnosti povšechně upozornil již Palacký5 a zvláště Tomek6 (pravděpodobně na základě osobní prohlídky terénu bojiště), jehož názor na přesun severním směrem, k Městečku, nepovažuji však za pravděpodobný z výše uvedených důvodů.
Bitva u Poříčí skončila vítězstvím táborů, kteří odrazili útok jízdy. Boj byl zřejmě velmi tuhý, jak o tom svědčí Vavřinec z Březové (staročeský překlad Vavřincovy kroniky dodává, že táboři bojovali „co obři“). Jak Vavřinec, tak Starý kolegiát se shodují v tom, že královští byli obráceni na útěk. Rozcházejí se však v počtu ztrát. Vavřinec mluví o 20 zabitých královských, Starý kolegiát o 50. Pravděpodobnější je údaj Starého kolegiáta, svědčí o větším rozsahu srážky. A pro ten mluví jak poměrně značné počty bojujících na obou stranách , tak i skutečnost, že královští byli poraženi takovým způsobem, že se již nezmohli na další odpor a nechali táborské houfy bez jakékoliv další překážky táhnout ku Praze. Navíc táboři ukořistili, jak uvádí Vavřinec, „nemálo jejich kopí s korouhvemi označenými červeným křížem“.
Bitva u Poříčí nad Sázavou patří k bitvám nového typu, odlišného od vojenských střetnutí rytířských vojsk na počátku 15. století. U Poříčí táboři opět užili vozů jako obranného prostředku. Nové prvky v takticko-operačním plánu bitvy dokládá i pohyb táborského oddílu v členitém terénu, s využitím všech jeho možností.
Poznámky:
1 Starý kolegiát – pamětník, přímý účastník revolučních událostí je autorem kronikářského sepsání, které je v odborné literatuře nazýváno Kronikou starého kolegiáta pražského. Autor patřil zřejmě ke konzervativnímu husitskému křídlu.
2 František Šmahel, Jan Žižka z Trocnova
3 Josef Pekař, Žižka a jeho doba
4 Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí
5 František Palacký, Dějiny národu českého
6 Václav Vladivoj Tomek, Jan Žižka
Více informací o husitech a dalších bitvách, zbroji a osobnostech doby najdete na www.husitstvi.cz